Czech avantgarde new wave group, also known as O.Z.W. (Onkel Zbynda’s Winterrock).
Následující text je online vložen ze stránek encyklopedie , kterou napsal Petr Hrabalik.

OZW (1984-5)

(Onkel Zbynda's Winterrock, 1980 - s přestávkami dodnes) Praha

„Maska se má objevovat na prahu jasného a uklidňujícího světa nudy jako vtělení chaosu. Maska vystavuje člověka osamocení a naopak, ve větší skupině dává sílu.“
(George Bataille - esej Funkce masky)

Jedna z nejpodivnějších formací pražské rockové scény, skupina OZW, byla ve svém image ovlivněna právě zmíněným esejem a v maskách vystoupila už na svém prvním koncertě, aby tak činila bez výjimky celou svoji kariéru. Jestliže však měl v prvních letech každý člen souboru masku odlišnou, někdy kolem roku 1984 se bizarní vizáž skupiny sjednotila, takže pak podle tvaru masek všichni vypadali buď jako hudební jednotka jakýchsi přerostlých pinocchiů, nebo později jako parta vesmírných „lebkounů“ či androidů, hrajících na čistě pozemské nástroje.

Skupinu založil v roce 1980 amatérský filmař Zdeněk Lorenz (voc, autor hudby a textů). Dále v ní působili Pavel Marášek (g), Luděk Staněk (g), Michal Borek (bg) a Vojtěch Kovařík (ds). Název Onkel Zbynda´s Winterrock si dali podle jedné povídky Ivana Vyskočila o zimníku, jehož kapsou člověk propadl do jiného, velmi bláznivého světa, ovšem nemohl se pak dostat zpět. Zde jen malou poznámku: Lorenz se posléze proslavil v undergroundových kruzích také svým krátkým filmovým "depresáčkem" "Inkarnace", který natočil společně s Pavlem Bártou.

Každé vystoupení OZW mělo punc jedinečnosti a zvláštnosti, a spíše než koncertem bylo takovým malým hudebním happeningem, což samozřejmě opět přivádělo některé „kulturní“ inspektory k šílenství. „Měli jsme za sebou jen jeden koncert a už jsme se octli na listině zakázaných kapel. A to i přesto že jsme neměli závadné texty a masky neměly zakrývat nikoho závadného,“ vzpomíná Zdeněk Lorenz. Hudebně by šlo OZW zařadit mezi čistě novovlnné soubory. Byl to prostě jednoduchý šlapavý rock se strojovou rytmikou a s více či méně deklamovaným vokálem, využívajícím občas „hýkavý“ punkový výraz.

Na podzim 1984 přišli do kapely i dva hráči punkového Visacího zámku, baskytarista Vladimír Šťástka a bubeník Jiří Pátek, kteří vyměnili původní rytmiku a přivedli sebou i saxofonistu Miroslava Röthinga a hráče na klávesy Jana Mayera. Za jejich působení se podařilo OZW zahrát si na vystoupení v pražském Motorletu, z kterého pořízená nahrávka je asi nejkvalitnějším koncertním záznamem souboru. Tři skladby z koncertu jsou zachyceny i ve filmu „Hudba 85“, dokumentu o tehdejších novovlnných kapelách.

Po roční pauze (odchod Šťástky na vojnu) v roce 1986 už v kapele chybí jak saxofonista tak i hráč na klávesy, ale objevuje se další „visáč“, kytarista Ivan Rut. S ním v sestavě si skupina zahrála na prvním Rockfestu. Poté se soubor načas rozpadl, aby se objevil na scéně v létě 1988. Z původního obsazení zůstali jen Lorenz s Maráškem a kromě Mayera byli všichni členové noví - bubeník Roman Šmíd, basák Milan Fibiger (ex-Master´s Hammer, zároveň Generál Lee) a saxofonista Jan Kučera, jenž ovládal též hru na kytaru. Tato sestava figuruje na posledním videozáznamu koncertu OZW před listopadem ´89 - vystoupení, kde celá kapela vypadá jako sbor bílých androidů s hodně vyvinutou mozkovnou.

Skupina si za celou svoji kariéru v 80. letech zahrála před obecenstvem jen párkrát, ale přesto patří nepopiratelně mezi legendy české nové vlny.