Czech avantgarde rock group from Prague, active 1977–1981 and 1994–1996. Successor to Stehlík.
Následující text je online vložen ze stránek encyklopedie , kterou napsal Petr Hrabalik.

Švehlík (1979)

(1977 - 81 a 1994 - 1996) Praha

Když se v září 1977 naplnila existence skupiny Stehlík, tak se její bývalí členové sice na čas věnovali více než rocku požívání alkoholických nápojů, ale dlouho bez hudby žít nedokázali. Už za měsíc - v říjnu - se dali dohromady Pavel Richter a Luboš Fidler a začali se scházet jako kytarové duo, což samozřejmě třetí "stehlík" Petr Křečan nesl dost těžce a urazil se. Richter s Fidlerem měli snahu vytvořit cosi jako delší monotématický "pořad", který by vycházel podobně jako u Stehlíku z originální a dost netradiční hudby. Jen tak mimochodem: pro název projektu si oba došli do Šárky, kde za cvrlikání ptactva, šumu stromoví a při láhvi gruzíňaku vymysleli náramnost Zdechlík Švehlík & Souček, kterou později již za čistých myslí zredukovali na Švehlík.

V té samé době se Richter dostal opět do kontaktu s Lesíkem Hajdovským (začal v té době působit v Hajdovských rodinném ulítlém folku F.O.K.) a pustil mu některé pracovní nahrávky, což Lesíka docela nakoplo a přidal se k původnímu duu. Tehdy pro trojici nastalo úžasné období neustálého (téměř každodenního!) zkoušení v bytě u Hajdovských, při kterém docházelo k hledání nového hudebního jazyka - nových motivů a nového zvuku. A také ke stmelení vzájemných kamarádských vztahů, což se činilo pomocí mírně rituálních obřadů spojených s kouřením marihuany. Tyto zhulenecké sessiony se samozřejmě nahrávaly a ony zkušenosti jakoby z jiného břehu jsou zachyceny na nahrávce "Vzkazy".

To hlavní na čem trojice ale pracovala byl program, jenž seš nazýval (možná trochu pod vlivem poetiky F.O.K.) "Sny psychopatického dítěte". Ze zkoušek však posléze vyplynulo, že v tomto "pořadu" existují určité pasáže, které je prostě nutní zahrát na bicí. Nu a při jednom mejdanu, kterého se opět účastnil Křečan, byla na magnetofonu puštěna dosavadní práce Švehlíku, která bývalého člena Stehlíku nadchla, takže se nabídl, že jako host ony pasáže odbubnuje. A to i přesto, že v tom čase obsluhoval bicí soupravu u Extempore.

Premiéru si s tímto programem odbyl Švehlík v únoru 1978 na Baráčnické rychtě v sestavě: Pavel Richter (lg, voc), Luboš Fidler (bg, accg, voc), Alexandr "Lesík" Hajdovský (g, accg, voc) a Petr Křečan (ds) j.h., přičemž s kapelou si na perkuse zahostoval i Vlasta Marek. Pak proběhly ještě asi dva koncerty (Zavadilka, Teplice) a na jaře 1978 se skupina "kvalifikovala" i na VI. Pražské jazzové dny. Tam došlo k poněkud kuriózní situaci: Švehlík byl nucen díky předlouhému úvodu konferenciéra M. Čuříka přetáhnout svoje vystoupení, takže se tak trochu dostal v Jazzové sekci na černou listinu, jenomže paradoxně zároveň vzbudil mezi publikem největší ohlas, a tak ho museli pořadatelé pozvat i na "galavečer" do Lucerny. Tam zazářil svitem nejjasnějším a to jak v samostatném bloku, tak jako součást Markovy skupiny Amalgam, kde se fantastickým kytarovým sólem předvedl P. Richter. Dokonce se rozšířila fáma, že ho nosili po tomto koncertě lidé na ramenou.

Po PJD začal bubnovat ve Švehlíku konečně stálý bubeník, Moravan a jazz rocker Josef Bárta (pouhá shoda jmen s bubeníkem Našrot - pozn. autora), který kapele dodal ještě větší šmrnc - z tohoto období pochází výtečná nahrávka z Edenu (červen 1978). Bárta se však bohužel ukázal jako dost nespolehlivý (nedorazil na přehrávky a kvůli němu skupina také přišla o zkušebnu), takže jeho účast v "dresu" souboru byla víceméně jen epizodní. Přes léto tedy základní trojice zkoušela mimo Prahu různě po chalupách a na podzim si střihla s jedním hostujícím bubeníkem koncert u Zábranských, který ovšem moc velký ohlas nevyvolal. A jelikož na podzimních PJD Švehlík díky rozhodnutí Jazzové sekce nemohl hrát (důsledek jeho účasti na jarních PJD - viz. výše), sáhl k určité personální reorganizaci a v kapele se objevili hned dva noví členové - na bicí začal hrát Ivan Pavlů (odměnou za zařízení nové zkušebny v Platýzu na Národní třídě) a na druhou baskytaru (sic!) o generaci starší Jerry Tomášek, byvší člen Extempore.

Na toto období souboru lze pohlížet jako na vcelku komplikované. Pavlů na bicí vlastně začínal a i když se postupně zlepšoval, stále to nějak nebylo ono, a Jerry Tomášek byl takříkajíc stará beatová škola, který se víc než baskytaře věnoval láhvi s pitím. Navíc hrát muziku právě s dvěma baskytarami je docela slušný "porod". Někdy v dubnu 1979 vznikla nahrávka "Studio Platýz", která tak trochu odráží nevyjasněnou situaci v kapele, muzikou začínaje a vzájemnými vztahy konče. Koncem jara odešel Luboš Fidler bydlet na "uměleckou" farmu, baráček sochaře Sušky v Malechově a s kapelou se rozloučil. S jednou baskytarou už zvuk Švehlíku přestal být tím "slonem", tou podivnou koulí, ale stále to nebylo pravé ořechové. Navíc na 9. PJD, kam byla milostivě pozvána, skupina příliš velkou díru do světa neudělala. Publikum ji sice přivítalo, ale přece jenom nikoli tak vřele, a členové Švehlíku, souboru, který byl ještě před rokem hodně vpředu, si najednou uvědomili, že se jakoby proměnili v dinosaura, který se snaží hrát jakýsi "zkostnatělý" bigbít.

Přesto v bulletinu 9. PJD (1979) o Švehlíku napsali: "Skupina našla východisko ze zappovské krize naší progresivní hudby v originálně pojatém art rocku, v němž je důraz kladen na pečlivou a invenční kompozici a strakatá dueta kytarových pastelů…" a ještě "…kytaristou č. 1 je Pavel Richter. V historii našeho rocku mu bude patřit jedno velké prvenství - byl to on, kdo během svého působení ve Stehlíku, Amalgámu a Švehlíku zavedl důsledné využívání barev, které nabizí elektronické příslušenství kytary a postavil je na úroveň melodické invenci. Posunul tím chápání rockové hudby u nás o velký kus vpřed…"

Ani tahle chvála příliš nepomohla - navíc se jako apendix článku objevila krátká výzva, že "skupina hledá hráče na cokoliv", z čehož šlo jasně vysledovat, že je soubor opět v personální krizi. Na konci roku 1979 Lesík skupině oznámil, že hodlá emigrovat do Německa, což nakonec neudělal; na rozdíl od Jerryho Tomáška, který odešel do Kanady. Přesto ale v kapele skončil (po čase se objevil v tancovačkové kapele Marma) a Švehlík se tak zredukoval na duo Richter-Pavlů. Tato dvojice neustále zkoušela nové a nové členy (na basu kupříkladu Pepu Vondráška, budoucího kytaristu Garáže a Letadla, na ságo třeba Stanislava Novotného, budoucího porevolučního ředitele policie v Praze), ale nic z toho stále nevznikalo. Mezitím byl Richter stále ve spojení s Fidlerem, často dojížděl do Malechova.

O jednom podzimním víkendu devětasedmdesátého dokonce společně vytvořili nahrávku "Otesánek", kde je oba doprovázela Fidlerova "malechovská" skupina Pestrá kráva (ještě Suška a Ruller). Pro samotný Švehlík ale toto nemělo přílišný význam a celý první půlrok osmdesátého byl pro něj vlastně ve znamení hledání těch správných hudebníků.

Na podzim 1980 se kapela sešla na koncertě v Baráčnické rychtě a v sestavě Richter, Fidler, Pavlů + Aleš Drvota (perc) + přednatočené pásky, si zase jednou, téměř po roce, zahrála. Důležitou se ovšem ukázala ta skutečnost, že se na koncert přišel podívat od Sušky dohozený baskytarista Pavel Švec, kterému se sice hudba produkovaná Švehlíkem příliš nelíbila, nicméně Richterovi řekl, že s ním může počítat.

A tak opět ve trojici - Richter, Pavlů, Švec - začalo nekonečné období zkoušení. Navíc Richterovi připadalo, že by celkový sound potřeboval oživit nějakým dalším nástrojem a tak se na přelomu let 1980-81 v kapele objevili další kytarista Jaroslav Zajpt (ex-Omnibus) a klávesista Petr Dikan. Pak se ukázalo, že klávesy budou úplně postačovat, takže Zajpt záhy odešel a pro Švehlík nastalo relativně šťastnější období. Kapely se ujal Ladislav Zajíček ze Sekce mladé hudby, schopný organizátor, který skupině obstaral nejen několik kšeftů, ale i dopravu na ně - starý autobus. Na začátku léta 1981 se Švehlík zúčastnil známého festivalu ve Veselí n. Moravou, kde dokonce zastínil i svého rivala - Extempore. Krátce po festivalu se v blízkosti kapely znovu objevil Lesík Hajdovský, který projevil přání si se Švehlíkem zase zahrát, což nakonec Richter přes reptání ostatních členů prosadil. Příchod Hajdovského (g, accg, voc), ale zároveň znamenal konec pro Dikana.

Sestava Richter, Hajdovský, Švec a Pavlů toho příliš nenahrála. Do konce roku 1981 stihla vystoupit na druhém ročníku známého soutěžního festivalu Rock Vysočina, kde byla podle rozhodnutí diváků vyhlášena jako nejlepší, udělala nahrávku ze zkoušky, k níž se celkem primitivně nahrály playbacky a jež dostala název "Studio 81", a koncertem v klubu na Strahovských kolejích svoji činnost defakto ukončila. Konci Švehlíku dopomohla i proslulá černá listina zakázaných kapel kulturního inspektora a estébáka Trojana, v níž soubor jakožto představitel bolševikem nenáviděné alternativní scény fihuroval hodně vysoko.

V roce 1982 Richter i s Fidlerem krátce působili v Chadimově MCH post-Extempore Bandu - natočili s ním "Krokodlaka" - a pak se opět poslední sestava Švehlíku (Richter, Hajdovský, Pavlů a Švec) spojila pod názvem Marno Union. Bohužel v té době začalo tažení proti české nové vlně a tak ani tato "nová" kapela neměla příliš dlouhého trvání.

Skupina Švehlík ve své hudbě spojovala prvky alternativního rocku (tak trochu ála King Crimson nebo Gong), prvky folku a minimalismu, to vše s ulítlými texty (většinou v češtině, občas v angličtině). Hlavní přínos souboru je ale hlavně opět ve vytvoření vlastního originálního soundu. Instrumentální výbava, podpořená neustálým zkoušením, neotřelé hudební nápady, zvukové experimentování (Richter si dělal domácí echo, dával dva boostery za sebe a vyráběl smyčky z přednatočených pásků), a nespoutaná energie z něj vytvořily vynikající koncertní kapelu, která nebýt nucené izolace od Evropy, byla možná schopna konkurovat západním skupinám posobného ražení…

(Poznámka: Švehlík na čas obnovil činnost v 90. letech, natočil album (1995) převážně svých starších věcí, a opět se rozešel)