Následující text je online vložen ze stránek encyklopedie , kterou napsal Petr Hrabalik.

Toyen (1990)

(1989 - s přestávkami do 1997, dle pseudonymu surrealistické malířky 30. let Marie Čermínové) Praha

U zrodu skupiny, která svojí hudbou tak trochu evokovala jemný kytarový rock 60. let, stáli dva dávní spoluhráči z novovlnného Letadla (potažmo prvního období Jižního pólu) bubeník Jiří Šimeček a baskytarista Petr Václavek. Od léta 1988 sháněli muzikanty pro svůj nový projekt, neboť jejich předchozí kapela Eden nesplňovala jejich hudební předpoklady a ambice. Jejich bývalý kolega, zpěvák Josef Vondrášek mezitím obnovil znovu Jižní pól a tak bylo nutné porozhlédnout se po jiném frontmanovi. Tím se stal nakonec Petr Chromovský. Ještě předtím jim ale slíbil pomoc i další protagonista Letadla, hráč na kytaru a klávesy Ivo Heger. Poté se k již jmenovaným připojil další kytarista Jiří Křivka (ex-Zikkurat, ex-Oliver) a klávesista David Ondříček, a skupina která se nazvala Toyen byla na světě.

V únoru 1989 se dala dohromady a o už měsíc později měla první koncert. Svojí hudbou, kterou psal zpočátku Ivo Heger (později se pod písničky podepisovali všichni jako Toyen), na první pohled představovala běžnou civilní kytarovku té doby, ale jakoby lehce nasvícenou duchem 60. let. Hudební publicista Alex Švamberk o kapele napsal v Melodii (1990): "Toyen s přirozeným, minimálně stylizovaným projevem neútočí agresivně na publikum. Muzikanti hrají jakoby pro sebe a buď se posluchači naladí na jejich vlnu - pak má koncert plný souznění skvělou atmosféru - anebo ne." Anebo ne. Totiž, některým posluchačům právě ona odcizenost muzikantů, jistý chlad a zdánlivá nevzrušivost dosti vadily, takže divácké jádro skupiny nikdy nebylo příliš velké.

Záhy po pár koncertech se band smrskl na čtveřici (Šimeček, Václavek, Heger, Chromovský), neboť odešli jak Křivka, který měl závazek s temnou Půlnocí (navíc prožíval jedno ze svých období komplexní nesnesitelnosti), tak klávesista Ondříček (ano, je to ten pozdější režisér filmu "Samotáři" - pozn. autora). Nicméně Křivka se alespoň díky své agilnosti postaral o zvukovou režii prvních sedmi studiových snímků Toyen, takže kapela měla po pár měsících od svého založení v ruce kazetu, kterou samozřejmě mohla nabízet. A ony nahrávky padly na úrodnou půdu. Svědčí o tom úspěch písničky "Po stopách zmizelých železnic", která se ještě v roce 1989 držela tři měsíce mezi třemi nejlepšími skladbami hitparády rozhlasového Větrníku.

To nejlepší ale na kapelu teprve čekalo. Hned v roce 1990 si jich povšiml při návštěvě klubu, kde vystupovali, jeden novinář z americké TV stanice ABC News a jelikož byl původem Ir ihned v souboru viděl cosi jako českou alternativu k U2, takže po čase (rok) se organizačně postaral o druhé (po Půlnoci) regulérní turné české kapely v USA!

V tuzemsku to ovšem měla Toyen se svým zasněným, jemně melancholickým bigbítem těžké. Doba si žádala tvrdá a nekompromisní tělesa ať už punková nebo hardcoreová a nejvíce samozřejmě heavy metalová. To ovšem bylo proti naturelu skupiny. Ivo Heger k tomu v Rock & Popu (1991) říká: "My jsme spíš plašší, jsme proti jakékoli agresivitě, i v muzice. Zbožňujeme kouzlo detailu, jemnosti, citu." Proto se muzikanti z Toyen stali na konci roku 1989 zakladateli sdružení hudebníků a hudebních skupin Nový Horizont, které sdružovalo podobně stylově zaměřené formace jako právě Toyen.

Kapela od druhé poloviny 90. let skoro nevystupovala, její členové se věnovali jiným, ať už hudebním nebo nehudebním aktivitám. Nicméně díky svému, ve své době poněkud "jinému" přístupu k rocku je možné ji považovat - snad společně s Jižním pólem - za jediné tuzemské inspirace proudu českých teenagerských kytarovek, které se u nás objevily začátkem 90. let.