Czech punk group, formed in 1982.
Následující text je online vložen ze stránek encyklopedie , kterou napsal Petr Hrabalik.

Visací zámek (pol. 80. let)

(1982 – dodnes) Praha

Na počátku byla fáma: Nejlepší punková kapela v Praze je prý Visací zámek. „Za pár dní už si to – podle všech pravidel české šuškandy – povídali punkýši po celé Praze, aniž by kdokoli mohl zaslechnout jen půl písničky. Zmatení bylo všeobecné, nevědomost se nahrazovala smyšlenkami a fáma utěšeně rostla. Jen pět lidí se smálo, až se za břicha popadalo. Byli to autoři fámy ing. Vladimír Šťástka, ing. Michal Pixa, ing. Jan Haubert, ing. Jiří Pátek a ing. Ivan Rut, tehdy studenti stavební fakulty ČVUT,“ napsal o vzniku skupiny Visací zámek hudební publicista Vojtěch Lindaur v knize Excentrici v přízemí.

Povedení recesisté si ovšem pěknou kaši navařili; tlaky na to, aby předvedli „svoje punkový umění“ narůstaly, takže už opravdu nezbylo než – skupinu skutečně založit. A tak se také stalo někdy na konci roku 1982, kdy pět studentů ze „stavárny“ dalo dohromady výše jmenovaný band. Základ bychom mohli hledat ve folk-punkovém sdružení Punk Plankton, v němž se realizovali Haubert (předtím hrával v Karlových Varech se skupinou Nemesis), Pixa a Šťástka, a jehož produkce se vlastně omezovala jen na mlácení do španělek, doprovázené opileckým řvaním v hospodách různých cenových kategorií. „Brzy jsme však zjistili, že když si chceme pořádně zazpívat, španělky v tom řevu zanikají. Nezbylo než přejít k elektrickým kytarám a přizvat bubeníka. Náklady na rozbité půllitry, kterými jsme udržovali rytmus, totiž také, vzhledem k nulovým honorářům, neúměrně stoupaly,“ zavzpomínal si v Rock & Popu (1991) zpěvák Jan Haubert.

Skupina poprvé vystoupila na domovských kolejích na Strahově v klubu 007 v prosinci 1982 a původně mělo jít o jediný koncert. Prostě ukázat legendu nenasytnému davu a pak už ji jen opět živit úspěšnými fámami. „Visáči“ tehdy vystoupili v sestavě Jan Haubert (voc), Michal Pixa (g, voc), Vladimír Šťástka (bg, voc), Ivan „Hroch“ Rut (g) a Jiří Pátek (ds), a vyvolali až nekritický ohlas (výše uvedená jména ovšem členové kapely nepoužívali – na veřejnosti byli známi svými přezdívkami VZ č. 1 až VZ č. 5). Samozřejmě hodně tomu napomohla velká obliba tohoto typu hudby a „povinné“ dobové propriety – podivné oblečení (např. pyžamo), různé typy brejliček, začerněné zuby atd. Našim recesistům úspěch zachutnal a tak se rozhodli v oné bohulibé činnosti – totiž vystupovat v punkové kapele – pokračovat i nadále. Dalším koncertem v březnu 1983 vyprodali slavnou Chmelnici, a tak začalo asi nejlepší a nejúspěšnější období skupiny Visací zámek, které trvalo zhruba přes rok.

Český rock se tehdy zmítal v bolestech, zasažen tvrdými ranami bolševického ataku, který vyšel ze stránek ideologického týdeníku Tribuna, a jenž znamenal vlnu zákazů hraní pro spoustu známých kapel – např. pro Pražský výběr, Jasnou páku, Letadlo atd. Což byla pro Visací zámek tak trochu výhoda, neboť skupina byla čerstvá a najednou se octla zcela bez konkurence. Její úspěchy pak ještě navíc podnítil zřejmý hlad po tomto druhu hudby u pražského publika. I tak, nebo snad právě proto, měla dost velké problémy s hraním, mnoho koncertů bylo na nátlak mocenských orgánů (anonymní výhružné telefonáty pořadatelům) zrušeno, jiné probíhaly za značně provizorních podmínek. Přesto se podařilo několik zásadních vystoupení a to dokonce i mimo Prahu – na festivalu v Ostrově nad Ohří. Nejslavnějším koncertem tohoto období byl pak ten na Žofíně v únoru 1984, na který přišlo přes tisíc lidí a z něhož vytvořená nahrávka slávu studentského punk bandu rozšířila po celé republice.

„Šokují drzostí, extravagancí na scéně (hrají s kravskými zvonci na krku) a pózou mimo koncertní sál (i v noci chodí v černých brýlích) – jsou totiž členy nejlepší punkové skupiny z Čech a Moravy. Dnes tomu sami říkají ´doba mohutného zpychnutí´. Bylo to spíš podřezávání si větve, protože čím byl Visací zámek slavnější, tím větší byla nedůvěra a posléze represe úřadů,“ napsal Vojtěch Lindaur v knize Excentrici v přízemí. Skupině tehdy hrozilo, že se bude muset stáhnout do podzemí. Na otázku kdyby se VZ dostal do podobné pozice jako některé jiné punkové nebo undergroundové skupiny, tzn. hrát v uzavřených společenstvích, Jan Haubert v Melodii (1991) odpovídá: „To radši přestat hrát vůbec. Je velice nezdravý dělat něco pro uzavřenej okruh lidí. Je to až moc jednoduchý. Mezi hudebníkem a obecenstvem pak panuje příliš velká tolerance, nutně vznikaj kamarádský vztahy. My se naopak snažili pořádat i v nejhorších dobách velký koncerty, třeba na Žofíně, pak v Lucerně.“

Přibližně od května '84 nastal čas personálního víření a matení úřadů. Ivan Rut dostal povolávák a musel na vojnu a protože tlak na skupinu začal narůstat, rozhodla se na čas vystupovat pod krycím jménem Traktor (podle jejího největšího hitu). V září toho roku narukoval i Pixa, takže zbytek kapely se začal realizovat v jiných podobně zaměřených souborech – Haubert v Plexis a Šťástka s Pátkem v maskovaných OZW. Neuvěřitelná náhoda pak v dubnovém odvodovém termínu (1985) svedla na jeden útvar Šťástku (bg), Pixu (g) a Pátka (ds), kteří okamžitě založili vojenskou punkovou (hm, to zní dobře!) skupinu Sedum vostrejch, která místní rotu oblažila několika koncerty.

V říjnu 1985 měla naopak premiéru nová pražská skupina, tvořená ovšem většinou starými známým tvářemi. Pojmenovala se V.Z. (V zastoupení) a jednalo se o členy Visacího zámku – navrátilce z vojny M. Pixu, I. Ruta a J. Hauberta, který si zase z Plexis přivedl mladého bubeníka Ádu Vitáčka. Na basu tehdy Šťástku zastoupil Jiří Pěchota (občas i „plexisovjan“ Pavel Brož), přičemž repertoár zůstal neměnný, jen byl zahrán s větší agresí a o mnoho rychleji. Konec těchto zmatků okolo kapely vyjádřil Vojtěch Lindaur v Excentrikách v přízemí: „2. dubna 1986 se na páté a šesté koleji nádraží Česká Třebová míjejí dvě vlakové soupravy. V té jedné do civilu a na Prahu Šťástka a Pátek kují plány ohledně V.Z. V druhé – od Prahy – vstříc zelené budoucnosti z okna melancholicky hledí Haubert. V místě střetu obou souprav se vyklánějí z oken a všichni si mávají…“ Rut, Pátek a Šťástka si poté odbyli čekání na Hauberta opět v OZW.

Skupina Visací zámek se znovu dala dohromady v dubnu 1987. Vlastně kompletně v původní sestavě se představila i na populárních Rockfestech, které jí hodně pomohly získat „ztracenou slávu“. V roce 1988 dokonce přišla nabídka Supraphonu, že skupině vydá singl. Po určitých sporech s firmou, které dvě písně na něj nahrát, se skupina rozhodla nasadit na áčko „zpunkovaného“ Morgensterna, hit „Hymna šibeničních bratří“. Nicméně z administrativních důvodů (tedy tlaků) vyšel singl jen pod zkratkou V.Z. Soubor se potom postaral o jeden z největších punk-novovlnných koncertů té doby, který na vlastní triko (povolovačky byly ovšem orazítkovány SSM) uspořádal ve svatostánku všech rockerů – v pražské Lucerně a s populárními punkery tehdy ještě vystoupili Hudba Praha, Už jsme doma a Ženy.

Visací zámek hrál (a hraje dodnes) nekomplikovaný punk-metal, jakýsi průnik Sex Pistols a Motörhead s typickým punkovým projevem zpěváka Jana Hauberta. „Při komponování prvních skladeb jim sudičky byly samozřejmě „pistole“, v té době u nás legendárnější než kdekoliv jinde, heavy metal z Pixovy předchozí praxe v zábavní budějovické skupině a představa, že punk rocku je jakékoliv hudební vzdělání víc než nebezpečné. Basa vyloudí riff, kytara přiznává, bicí nasadí z počátku jen vyťukávaný rytmus a teprve s nástupem zpěváka se rozjíždí písnička: verze-refrén-verze-refrén, někdo (ze dvou třetin Haubert) dosadí textovou hlavu, pár slov deklamačního rázu s důrazem na jednoznačnost sdělení - ´nemáš šanci ani za mák / když ti přijde povolávák´(Povolávák), a nová písnička je na světě. Teď tohle pomaleji, tohle znovu, rychleji… Melodie se pilují zřídka, důležitý je rytmus, ženoucí vše dopředu, plný, agresivní zvuk. První kytara (Pixa) vyhrává tvrdé spodky a krátká sóla, druhá (Rut) spíš destruuje, hlučí,“ takhle celkem přesně popsal hudbu „visáčů“ hudební publicita V. Lindaur v knize Excentrici v přízemí. Inu, na punku prostě není co řešit.

Visací zámek vydržel ve stále stejné sestavě hrát i po celá devadesátá léta. V roce 1992 o něm jeho dlouholetý příznivec, scénarista a režisér Petr Zelenka natočil skvělý fiktivní dokument, stejně recesistický jako nakonec celé konání skupiny po celou dobu její existence. Na závěr snad hodnocení kapely z pera publicisty F. F. v knize Kytary a řev: „Nadhled Visacího zámku ve své době určitě přinášel značné osvěžení ať už oproti neposlouchatelnému prorežmnímu rocku, tak i oproti křečovitě se tvářícím punkovým kapelám stavících se (často trochu falešně) do role nekompromisních bojovníků. Představoval tak jistou stravitelnější formu punk rocku, která zasáhla mnohem širší okruh posluchačů než většina jeho tehdejších souputníků. Pro začínající příznivce punku představoval něco jako ´vstupní bránu´ do punk rocku – díky tomu, že se pohyboval na oficiální úrovni, zakopl o něj člověk většinou jako o první kapelu tohoto stylu. S největší pravděpodobností to platí i dnes.“