Když už se zdálo, že Vanessa nikdy nevstane z popela, přišel rok sedmadevadesát a s ním nové období. Na chodu skupiny se přestal podílet Daniel Rodný, jehož drogová závislost začala překračovat úměrnou míru a to, o čem se zpívalo a hrálo na desce Flashback, se najednou proměnilo ve skutečný obraz. Dvojice Samir – Rusák) však nezůstala úplně sama. O chod skupiny se stále staral manažer Karel Hron a byl to právě on, kdo se podílel na vyjednávání s firmou Monitor, která si nakonec vzala kapelu zpět pod svá křídla.

Nejdůležitějším faktorem však byl příchod Miroslava Papeže, aktivního člena EBM formace Gun dreams, s níž do té doby natočil dvě skvělá alba a především CD „Totem“ se velmi dobře ujalo nejen na našem území. Oba hudební projekty se tímto spojily a Vanessa Gun byla na světě!
„Když jsme se Samirem začali spolupracovat, nevymezili jsme si žádné hranice. Ostatně, ani Gun dreams nebyli jenom EBM.“

Album se původně mělo jmenovat „San Babilo 22 hodin“ podle šokujícího a drsného filmu o mladých italských nacistech, ale nakonec kapela usoudila, že název jakožto symbol nové cesty docela stačí. Hudebně se soubor posunul o notný kousek dál. Jednotlivé skladby jsou o hodně písničkovější, stravitelnější a do jisté míry i „tanečnější“. Pokud předešlá deska nedržela příliš pohromadě, nová tvorba byla silně a logicky provázaná a je cítit, že na materiálu se kompletně podílela celá trojice.
Starší příznivci Vanessy však na chuť novým skladbám příliš nepřišli, anebo se k nim propracovávali přece jen trošku pomaleji.
„Vanessu považovali za EBM snad jen fanoušci EBM. Pokud vím, tak nikdo z nás se s tímhle stylem neztotožnil (Samir)…“ Od předchozí tvorby to byl přecejen skok. Přece jen na „romantické“ elektro balady jako „Mikrounaut“ nebo „Město… (rodí krysy)“ nebyli posluchači příliš zvyklí. Z osobního pocitu však považuji album za velmi podařené a přiznávám se, že byly časy, kdy jsem tenhle disk nevyndal z přehrávače. První dva tracky „Moderní doba“ a „Jedu do pekla“ patří k přímočarým úderkám, na drogovou minulost navazuje skladba „Alobalista“, s geniálním kytarovým rifem v úvodu. Mezi nejtvrdší songy patří „Jan Stihomam“, ke které bylo vytvořeno video, odehrávající se ve staré továrně. Druhá polovina desky je opět ve znamení tvrdých, ale velmi chytlavých rytmů. Příkladem budiž skladba „Zdravíme opice“. Vzpomínku na starou tvorbu Vanessy tak trochu připomínají závěrečné opusy „San Babilo 22 hodin“ a „Můj dům je plný“.

Vanessa Gun však nebyla jen nová hudba, ale také image. Oranžové helmy důlních mistrů, pracovní oděvy a hurá do špinavé práce! Ve stejném duchu se samozřejmě odehrávaly koncerty. Bylo nejen co poslouchat, ale také na co se dívat. Kapela prohlašovala, že má dostatek nových nápadů, vypadalo to, že se brzy dočkáme dalšího nosiče, ale nestalo se tak. Prvním nečekaným krokem bylo rozvázání spolupráce s Papežem. To znamená, že z Vanessy Gun byla opět Vanessa, ale plody v podobě nového materiálu to nepřineslo. Velká škoda, protože nějaké skladby přece jen vznikly. Příkladem je song „Ztrácím kontakt“, který se objevil na kompilaci ROCKSTARS.CZ. Nezapomenutelná zůstane také série koncertů z přelomu milénia, kdy se na jednom podiu objevila Vanessa, obohacená o Papežovu přítomnost a jeho skladby z Gun dreams. Otcové jadrné elektroniky tak odehráli skvělé koncerty bez jakékoli propagace a třeba na vyprodaný koncert v pražském Rock Café určitě nikdy nezapomenu.

podle rumzine.com