Czech punk and alternative group from Prague
Formed 1978

Members (2015):
Jiří Křivka – guitar, kb, lead voc
Miloš Albrecht - bg, voc
Adam Krejčík – ds, voc
Následující text je online vložen ze stránek encyklopedie , kterou napsal Petr Hrabalik.

Zikkurat (1980)

(1978 - 82) Praha

Někdy na podzim roku 1977 se seznámili dva studenti Střední průmyslové školy filmové v Čimelicích kytarista a zpěvák Jiří Křivka a hráč na bicí Tomáš Havrda. Havrda v té době tloukl škopky ve skupině Exploze, ve které jako na potvoru hrál sólovku jeho kamarád Vilém Čok. Výše jmenované trio - Křivka na kytaru, Havrda na bubny, Čok na "tlusté dráty" - si zkusmo zajamovalo v sále jedné tělocvičny a s výsledkem bylo nadmíru spokojeno. Nicméně ve stejné době založili Křivka s Havrdou školní bigbít, kapelu Bojler 77, jež se prezentovala snad jediným koncertem v prosinci 1977, na kterém se předvedla s poněkud nesourodým materiálem sahajícím od klasického rock´n´rollu až k převzaté písni od PPU. Tato nesourodost pak bude provázet tvorbu jejich budoucí hlavní kapely po celou dobu její existence.

Původní trio Křivka-Havrda-Čok neustále zkoušelo, přičemž v lednu 1978 k sobě přibralo i staršího spolužáka, klávesistu a kytaristu Luďka Vejvodu. Tehdy se také zrodil název skupiny - Zikkurat, jenž údajně navrhl Křivka. Toto první období je obecně považováno za jakési tříbení názorů, zkoušení té stylové větvě rocku, která by souboru nejvíce seděla. Není tedy divu, že repertoár tvořil absolutní všehochuť - od hard rocků Nazareth, Deep Purple a Kiss, přes nové umělce Stranglers a Plastic Bertrand, až po jazzrockové improvizace, v nichž se ovšem kapela obešla bez Vejvody. Později začalo být jasné, že se Zikkurat dostal do poněkud zapeklité situace - v jeho hudbě stále více převládal vliv dvou podstatně odlišných a skoro až protikladných stylů - jazz rocku a zcela nového rockového žánru, punku. Také se ukázalo, že i spolupráce s Vejvodou se bude postupně minimalizovat, jeho přínos pro zbylé trio byl marginální. V prosinci 1978 došlo na vánoční zábavě ve známé čimelické hospodě Na Hvížďalce k vizuální punkové premiéře - při koncertu Zikkuratu Čok šokoval přítomné diváky (hlavně dívky) tím, že si sichrhajckou propíchl tvář a hřebíkem ruku.

Celý první půlrok 1979 byl poznamenán výkyvy - Zikkurat se prostě pohyboval po hudební sinusoidě. Občasné nahrávání po bytech, snad jen dva odehrané koncerty, konečně také získání papírů opravňujících k vystupování, občasná spolupráce se saxofonistou a klávesistou Otou Balážem. K tomuto období snad jen malou poznámku - v květnu ´79 na vystoupení v parku v Prčicích Zikkurat poprvé veřejně vypálil do lidí převzaté punkové skladby od Sex Pistols, Ramones, Jam a Stranglers. Nicméně kapela se octla v celkem solidní schizofrenní sitauci, protože nikdo najednou nevěděl jak dál. Na jedné straně touha po experimentování a hledání nových hudebních nebo zvukových struktur a na druhé straně "volume doprava" a mastit co nejdivočejší punk. Stejný obdiv k Mahavishnu Orchestra, k F. Zappovi nebo k Pink Floyd, ale zároveň také k Sex Pistols a Stranglers. Snad právě možná onen výraz „nejdivočejší“ je to magické slovo, kterým by se daly spojit oba protikladné hudební proudy ve skupině. Ať už totiž hráli Zikkurat to či ono, vždy to bylo s maximální dávkou divokosti a energie.

V říjnu silně ochladly i vztahy v kapele, která se v té době nacházela prakticky před rozpadem - Čoka už nebavilo stále jen zkoušet, chtěl vystupovat veřejně. Nakonec rozhodly dvě důležité okolnosti. L. Vejvoda odešel na vojnu a byl tedy vyřazen ze hry (po vojně se objevil ve skupině Ineptus). O něco později se díky známostem vedoucího OPSO Pavla Klikara se členy Jazzové sekce, Křivkovi nakonec podařilo po několika jednáních protlačit Zikkurat na 9. Pražské jazzové dny, které se konaly v listopadu 1979.

A trojici mladíků ze Zikkuratu se ono vystoupení na pražské Folimnace podařilo na sto procent. Byl to dokonalý triumf. Protože měli díky skluzu na vystoupení jenom asi dvacet minut, vykašlali se na dlouhé jazz-rockové improvizace a spustili nacvičené punkárny od Sex Pistols a Damned (v té době měli zatím jednu vlastní skladbu hranou v tomto stylu, "Disco 2000"). Po koncertě byli "Zubem" Vlčkem označeni za zlatý hřeb večera a vidělo je také velké množství lidí. A možná tento moment rozhodl, že Zikkurat získal v širokém povědomí nálepku punkové kapely, přestože, jak už víme, z té samé doby existuje minimálně stejný počet nahrávek jeho experimentálních improvizací, přiřaďujících ho spíše do škatulky čs. alternativní scény. Nicméně mládí členů a dravost onoho dnes už legendárního vystoupení rozhodly, že obecné mínění soubor pasovalo na jakési průkopníky punku u nás. Jiří Křivka říká v seriálu Bigbít: „Byli jsme plni energie a neměli pro ni uplatnění. Vzali jsme tu muziku (punk) jako ventil všech tlaků, ať už tvůrčích, tak i duševních, protože to byl přesně ten styl, který na energii stál. Punk přišel s tím, že smetl veškerá hudební pravidla.“

Folimanka skupině dopomohla k nabídkám na další vystoupení. Od prosince 1979 přibližně do poloviny roku 1981 nastává pro kapelu "zlaté období" - téměř všechno, na co Zikkurati sáhli, se jim povedlo. Jmenujme tedy snad jen vystoupení U Zábranských, v Lucerně, Ořechovce nebo hustý punkový nářez na vesnické diskotéce v Kaznějově (duben 1980), kde vytočili publikum do té míry, že na ně chtěli pořadatelé zavolat esenbáky. Dále Rokoska, kde si s nimi také poprvé zahrál kytarista Milan Purnoch, a kterýžto koncert natáčel tehdy mladý student FAMU Petr Nikolajev do svého filmíku "Praha kaput regni". A co vůbec nejtvrdší a nejstylovější vystoupení v celé historii kapely ve Veselí nad Moravou nebo legendární pódiový rambajz U Zábranských, kde se vedle hostujících Petra Dikana (ks) a Jardy Zajpta (g) na jeviši také objevila sbíječka, došlo k rozbití dvou kytar a celý sál byl zaneřáděný od třísek a úlomků?

Nelze nezmínit také vystoupení v Trutnově - Na Bojišti a také to v Roudnickém lesním divadle (březen 1981), kde si s nimi poprvé a také naposledy zajamoval saxofonista Mikoláš Chadima. Nebo to v pražské hospodě Na krásné vyhlídce, na němž se v roli hlavní kapely objevili jacísi Mrňous Singers, kteří za rok a půl dobyli Prahu pod názvem Jasná Páka. A nezapomeňme také na koncert v Teplicích se stejně mladou ale dosud neznámou punk partou F.P.B., na punk parník (květen 1981), kde s nimi hrála ještě Garáž, a kde se v publiku objevil větřící vlčák Michael Kocáb z Pražského výběru, či na vystoupení v Týnci nad Labem, od něhož je dosavadní příležitostný host M. Purnoch počítán jako stálý člen kapely.

Co se týče vlastní tvorby, hudbu psal nejvíce J. Křivka, texty ve větší míře V. Čok, ale spousta materiálu vznikla samovolně při kolektivních improvizacích. Z nejznámějších skladeb je možno jmenovat punkové zběsilosti jako "Zkaženej Zub", "Volejujem", "Filosof", novovlnné dupárny "Disco 2000" romantickou sambu "Na Václavskym václaváku" (v podání Pražského výběru ovšem značně změnila kabát) nebo dlouhé psychedelické nářezy jako "Autobus", "WC čistící sůl" či totálně překopané Stranglers v písni "Krysař".

V knize Excentrici v přízemí píše o Zikkuratu hudební publicista Aleš Opekar: „Vedle experimentování s elektronikou a nezvyklými způsoby používání nástrojů (hra na kytaru nářadím) a vedle využívání nehudebních zdrojů zvuku (polystyrénové bloky, hadice) se na excentričnosti koncertů podílely i další složky a dramatické prostředky: nezvyklé textové nápady (včetně zhudebnění návodu k použití výrobku n.p. Severochema Liberec WC-čistící sůl), provokující kostýmy, speciální osvětlení. Na pódiu bylo někdy až sedm lidí, kteří díky živelnému improvizačnímu přístupu sami přesně nevěděli jakého charakteru bude výsledný efekt.“

Zikkurat se odlišoval od všech tehdejších (a vlastně i pozdějších) punkových kapel ještě jednou důležitou věcí - všichni jeho členové dokázali velmi schopně ovládat svoje nástroje. To se také podepsalo na jeho rozchodu, neboť bylo stále více jasné, že lanaři od profi-souborů nenechají tak kvalitní instrumentální jednotku ležet ladem.

Na jednom z koncertů (zmiňovaný parník v r. 1981) se v publiku objevil i Michael Kocáb a když mu o pár měsíců později utekl basista Ondřej Soukup ke Gottovi, už věděl, kdo bude jeho náhradou. Vilému Čokovi se zprvu do Pražského výběru nechtělo („Moc jsem je neznal a když jsem byl na jejich koncertě, tak se mi to ani moc nelíbilo,“ říká v seriálu Bigbít), nicméně jeho váhání mezi nejistou budoucností ve skvělé, ale amatérské skupině, a jak se zdálo, podstatně jistější (haha) pro-fi dráhou v kapele s hvězdami Kocábem a Pavlíčkem, se promítalo stále častěji i do celkové atmosféry v samotném Zikkuratu. Nakonec rozhodlo vystoupení v Novém Městě n. M. - Vrchovinách (červenec 1981), které ukončil společný zátah tajných a příslušníků SNB. Vystíhovaného Čoka už nemohlo nic přesvědčit a tak onoho léta začal hrát s Pražským výběrem. Jeho odchod těžce nesl hlavně Jiří Křivka, neboť mu bylo jasné, že bez Čoka už Zikkurat nejenže nikdy nebude onou skvěle šlapající kapelou, ale že se také ztratí onen nedefinovatelný „duch kamarádství“, který mimo jiné tuhle partu stmeloval.

Křivka toho podzimu ´81 nejprve celkem neúspěšně experimentoval s kytaristou Omnibusu Jaroslavem Zajptem v duu Zakkurit, posléze se snažil znovu obnovit Zikkurat v jiné sestavě (J. Křivka - lg, voc, T. Havrda - ds, voc, O. Baláž - ks, sax, voc, J. Zajpt - g, Ivan Benda - bg), ale už bylo znát, že chybí vůle i energie všech zúčastnených. Skupina se pak sešla už jen jednou v původní sestavě na svém posledním koncertě na Strahovských kolejích v březnu 1982. To už byl ale Čok pevně zaklesnut do koles Pražského výběru, Havrda studoval teplickou konzervatoř a Křivka působil jako sólový kytarista v novovlnném punk´n´rollu Letadlo.

Takže na závěr ještě jednou Aleš Opekar v knize Excentrici v přízemí: „Zikkurat dokázal spojit podněty na ulici se vrátivšího punk rocku se složitějšími hudebními postupy a aranžemi. To, co ve své době působilo jako roztříštěnost nebo nedotažená hudební revolta, se z dnešního pohledu jeví jako svého druhu vývojový mezník.“

Dodnes panuje názor, že od dob Zikkuratů nikdo nedokázal punkový repertoár zahrát s takovou energií, razancí a vervou, jako to uměli oni.