Humáč, nihilismus, dekadence aneb Vanessa v novodobé éře potřetí. A fans? Ti nemusí vůbec smutnit, neboť v principu zůstalo vše tak, jak to mají milovaní bastardi rádi. Novinka Ghost Army je tímto rozhodně nemůže zklamat, přestože kvalit dvou předchůdců spíše nedosahuje. Paradoxně se však jedná o nejhutnější desku, jakou kdy Samir a spol. vytvořili. Svým způsobem lze kolekci chápat jako návrat ke klasičtější formě EBM, kterou byla Vanessa proslulá v devadesátých letech (dokonce zde vnímám určitou návaznost na Monogamy).

Zároveň je třeba upozornit na „ostré hroty“ syntezátorů, jež velmi výrazně evokují žánrové retro a víceméně se pohybují na vlnách žánrové klasiky. Jako by to všechno člověk už někde slyšel jindy a jinde. Naproti tomu ovšem stojí jedinečné ZLO, temné a brutální know-how, jímž si Vanessa dokáže proklestit cestu k šiblému obecenstvu.

V téhle „dobře organizované tlupě“ zkrátka všichni vědí „vo co go“. Vzteku je na albu opravdu strašně moc, texty nenechávají nit suchou na nikom a na ničem, Jindřich Forejt o tom ví už taky své („Mr. 4/8“). V rámci syrovosti a středních temp, ve kterých se hudba převážně nese, lze desce přičíst k dobru celistvost.

Naproti tomu zde nenajdete klasickou top zabíjecí skladbu typu „Fízl na speedu“ či „Holky z gymplu“. Jedinou výjimkou je „Fotr je v lochu“, patřící už teď do zlatého fondu tuzemských oplzlostí. Po textové stránce sem koneckonců pasují i další, o tom nelze pochybovat, ovšem po té hudební se tu a tam objeví záblesky jednotvárnosti. Tento hendikep sice Vanessa dohání již výše zmíněnou brutalitou, což mnohým posluchačům bude jistě vyhovovat (pravděpodobně i imponovat), avšak přísnější ucho si přece jen může pomyslet něco o zábavě méně atraktivní. Z mého pohledu je na vině absence větší pestrosti. To je celé.

Ghost Army představuje Vanessu v té nejagresivnější jakosti. Velkou devizou je bezesporu fantastický zvuk, jež si nikterak nezadá s obdobně laděnými tituly ze zahraničí. Pokud máte k dispozici kvalitní sluchátka, určitě si toto luxusně zvukomalebné divadlo dopřejte. Za mě tedy dobré, ale ruku na srdce, fakt, čekal jsem o trochu víc…

podle » rumzine.com

Elektronická formace Vanessa už toho prožila a přežila dost: divoké devadesátky, kdy platila za přední EBM spolek u nás, fůzi s kapelou Gun dreams, rozpad, povstání z popela potvrzené podařenou deskou Ave Agony i vlastní proklamovaný pohřeb. Nyní po dvou letech vstává z hrobu s albem Ghost Army.A hned na začátek je třeba říct, že s albem podařeným. Už to není ta hrubozrnná Vanessa z profetovaných devadesátek ani lehce do industrialu hozená Vanessa v období svého návratu se studiovkami Ave Agony a Antidotum. Na Ghost Army povstává další reinkarnace uskupení, jež se tentokrát prezentuje jako trio Samir Hauser, Moimir Papalescu a živý bubenický stroj Jaroslav Stuchlý.

Nadále chybí někdejší hudební mozek skupiny Daniel Rodný. Ztráta je to citelná a slyšitelná, jde však přecejen o pokrok proti poslednímu, hudebně lehce bezradnému albu Antidotum, na nemž se Daniel Rodný už také nepodílel. Možná je to i vetším množstvím producentů, kteří se na natáčení podíleli: o vetšinu se podělili Papalescu a KHead, svou troškou do celku prispěli Tomáš Mutina z Terminal State a také členové Disharmony. A i přes široký rozptyl producentů má tato česko-slovenská (dva posledně jmenovaní jsou ze Slovenska) sestava jednotnou náladu a zvuk. O ten se ostatne postaral Amak Golden ve svém studiu.

Ghost Army dusá moderně, hudebně barevně, přesto stejnoměrně temně. Zároveň jsou trochu obroušené jak divoké EBM, tak industriální hrany, novinka tak pusobí lehce poklidnějším dojmem. Prim hrají syntezátory a jejich chladný retro zvuk, fuč jsou hrubé kytary. A tento návrat k výhradní elektronice a výraznějšímu množství samplů Vanessu pevně ukotvuje v hudební současnosti. Je v tom onen oblíbený retro feeling, Ghost Army však není nějakým pomníkem vlastní hudební minulosti. Skupina se stále dovede posouvat.

Co však zůstává, je schopnost těchto bardů sekat kolem sebe hlava nehlava. Jejich zvrácený pohled na svět ani po letech nepřichází o charakteristickou temnou poetiku. Je to hlavně schopnost Hausera coby textaře (a svébytného performera, u kterého se jeho druhé já Bruno Ferrari projevuje v nepřeslechutelném talentu podat text s jistou dávkou nevlezlé teatrálnosti). Nikdy nebyl velký básník, v textech písní ale vždy dovede vykreslit atmosféru pár slovy a nekompromisně seknout do živého. Temné historky typu „Matka je zlo“ a „Fotr v lochu“ (že by dvojice sociálních studií nepřikrášlované reality života?) mu jdou na výbornou stejně jako obrazy dekadentních sexuálních večírků, v nichž se nebojí rýpnout si i do politiky („Mr. 4/8“). Nepletu-li se, novum je širší přesah v podobě „Captagon“ a „Špína Evropy“, na hit a koncertní stálici aspiruje „Nepodobat se jim“, svým způsobem nová hymna všech, kteří stojí mimo dav.

Vanessa vždycky stála stranou - provokovala, byla svá, citlivější povahy doslova popouzela. A ani v nové reinkarnaci na Ghost Army to není hezký poslech. Zároveň ale svým speciálním jazykem ukazuje prstem na problémy, které tu jsou, a na fakt, že my máme tendenci dívat se stranou. Tahle banda má prostě stále talent na to drapnout posluchače za vlasy a vymáchat mu ksicht ve špíně. A v tom je její až obdivuhodná životnost, která překonala již několikerou smrt.

» musicserver.cz