Pod novinkou Ave Agony je kromě zásadních postav podepsána ještě jedna zajímavá osobnost. Je jí Alexander Hacke, člen legendárního německého tělesa Einstürzende Neubauten, podtrhující výslednou zvukovou tvář. A ta je skutečně zabijácká! Album otevírá zlověstná skladba „Satanova pomsta“, chladná elektronické nakopávačka s drtícími zvuky, neplánovaně hlásící, že nová Vanessa bude ještě více BRUTAL! A právě výstavní sound je doslova zhmotněnou destrukcí. Pokud tato kolekce není vůbec nejlépe provedenou zvukovou koláží, tak minimálně patří vůbec mezi ty nejlepší. Album jsem poprvé slyšel v autě a nevím proč, stále jsem měl takový frustrující pocit, že někdo zkrátka sedí na zadním sedadle, za moment vyskočí a přeřízne mi hrdlo! Ale pojďme dále. Další brutální zásek v tanečním rytmu sebou přináší „Spolkni ďábla“ (pro mě první hřeb alba), přičemž následná „Chci zmizet“ je první připomínkou staré tvorby Vanessy ve starém stylu. Smyčkou se však okamžitě dostáváme k ústřednímu songu „Ahoj, chcípni“, nukleární EBM masakru s nezbytným nádechem gotické atmosféry, probouzející se v grandiózním finále. Jinak právě klip k této skladbě vzbudil velké „haló“ (viz nekonečná kadence zákazů), takže se na něj hned pod recenzí podívejte.

Těžko říci, jak by asi vypadal klip k tracku „Mukamba“, porno skladbě se xenofobní tématikou. Co k tomu říci? Jen tradiční větu – „tam, kde ostatní končí, tam Vanessa začíná“.Ale tu textovou otázku si však neodpustím: „Mukamba byl dealer / kryla ho sociální síť / našel si bílou ženu / a s ní chtěl děti mít / milovala tyhle etnosračky / milovala dlouhý černý hračky / nevadilo jí jeho HIV / myslela si že o přejde… O nic umírněnější však není ani „Fízl na speedu“… dnes večer / vyrazím ven / nacpu se viagrou a speedem / už mi stojí / jako Obama / vydrhnu si zuby / tvejma chlupama… přímočará skladba se reálně nenávistnou atmosférou, která je třikrát podtržena industriálními řezy. Jedna z nejtvrdších skladeb na albu. Naproti tomu sebereflexní „Den kdy jsme ztratili koule“ působí až skoro „roztomile“, jasný příklad toho, že nová Vanessa neopisuje jen staré zavedené formule, ale zároveň se snaží vymyslet něco nového. Totéž se týká předělávky od The Groupies, ke které sepsal text Poly z Insanie. Skladba je postavena na poklidném kytarovém motivu ala divoký západ. Znásilnění filmu „Tenkrát na západě“ je na světě….

Poslednímu bloku alba vévodí typická vanessárna „Zrcadla“. V bouřlivé baladě „Smrad z lidí“ (obsahuje obdobnou kytarovou vyhrávku jako ve skladbě „Primitiv“ a v neposlední řadě musí zaujmout hra kláves, připomínající legendární hammondky), jenž se následně trochu překrývá se závěrečnou „Babylon“. Je trochu škoda, že album působí na konci tak trochu „poklidně“ (totéž rozhodně neplatí o textech), možná to chtělo ještě jeden „odpich“, ale to už je jen takové rádoby uvažování nad jinak skvělou desku. Místo, které doposud zelo prázdnotou je opětovně zaceleno, paradoxně tím stejným jménem. Ano, tenhle návrat má smysl! Vanessa je zpět s plnou polní, žádné servítky, žádné kompromisy. Viz fotky v bookletu z pera mistra Adolfa Lachmana.

Vanessa rozhodně „koule neztratila“!

podle rumzine.com

Vanessa po letech vstala a nabízí novou porci své muziky. Promo materiál dodaný společně s CD se holedbá velkohubými popisky, láká velkorysými výkřiky, sebevědomě tlačí na pilu.Podpora managementu a lidí kolem je siná zbraň, která má mnohdy silný účinek, ovšem hudba je to oč tu běží! Elektroteroristická vypalovačka na úvod, intenzivní zvuky, drtící basa, distorze a velké textové obraty toliko otevírák „Satanova pomsta“ (1). Vypadá to, že bude veselo. Temné stránky slov, které na první pohled, pokud je čteme jen jako palcové titulky v Blesku, působí pobouřlivě. I když pronikneme však dovnitř jistá explicita tu je, ale jsou to drze vyjádřené názory na věci kolem nás. Ne každý je ale vnímá, ne každý chce, ne každý může. Strojní buchar „Spolkni ďábla“ (2) je rovněž rovným, nekompromisním strojem, ale k primitivnější smršti Ministry nedojde. Logicky grunt EBM je v tvůrcích jako v koze. U „Chci zmizet“ (3) dojde k bigbítovému příklonu, ať už si všimneme kytar nebo ševelících starokláves. Směřování desky se nám pomalu ubírá jiným směrem, aniž by docházelo k výraznému ubrání plynu hrubosti. „Ahoj, chcípni“ (4) na této cestě předvádí rovnou bez skrupulí hru synťákových tyčí, které do sebe narážejí a jejich zvuky se prolínají v prostoru. Množství ruchů, porůznu umisťované zpěvákovy deklamace píseň oživují a zachovávají vítanou špinavost. Z Makumby se nakonec vyklubal „Mukamba“ (5). Audio-virtu-vizuální hrůza ala Saw nebo Hostel v představách režiséra béčkových hororů, alespoň co se tedy textu týká. K tomu muzika, kde je spoléháno na hybnost a pauzy. „Fízl na speedu“ (6) se do historie nevrací jen slovy, ale i implementací živých bicích. Přiznávající basa, táhlé synťákové špagety a čitelnost vokálu dělají z útvaru lehce pochopitelnou pecku jako z časů (ne)dávno minulých. Jak je vidět už by byl zase čas to krapet osmahnout a nasadit nějakou řachu podobnou úvodníku. „Nechtěná magie“ (7) touto není. Po kytarových schodech skotačí útočná basa, deklamátor fluše své pesimistické pocity.

„Den kdy jsme ztratili koule“ (8) jakoby se chtěl stát v refrénu hitem, ale nějak moc slabik při frázování mu to neumožňuje. Skladba by klidně slušela Dark Gamballe. Mám pocit, že deska ztrácí tah podobně jako poslední deska Rammstein. Ani ta není špatná, jednotlivé šlágry mají vždy něco do sebe, je co pochválit, co poslouchat, ale v sérii pospolu jaksi nedrží. Primitiv (9) s výrazným kytarovým motivem jako od Tarantina, syntetickou výplní je zajímavým úkrokem, přesto stranou. „Zrcadla“ (10) opět najedou na elektronickou kolej. Jen zařvat Bewegt Euch! Bublající „Melodrama“ (11) se občasně vzdouvá k symfonickým vrcholům s dynamickými výšlapy, aby po zdolání nenabídlo více než panorama frustrací. Průběh písně se opravdu táhne jako „Smrad z lidí“ (12). Dramatická nálada s melodickým motivem kytary, opatrným zpěvem a znovu doplňujícími varhanami. Finální kousek „Babylon“ (12) se vláčně loučí zkresleně zprasenou melodií a morbidní lyrikou. Dojde i na zvýšení úderného efektu, ale pomyslnou sestupnou náladu celé desky nezachrání.

Jak jsem psal výše, je to výtečné album na více poslechů o objevování, které napoprvé neuspokojilo pouze mé falešné očekávání. Zajímalo by mě nakolik se na tvrdosti, zašpinění a prostupující agresi ve zvuku podepsal tolik proklamovaný Alexander Hacke (Einstürzende Neubauten). Produkce celku má s klidným svědomím možnost oslovit světové posluchačstvo, které je uvyklé na jinakosti. Jak bylo vidět na návštěvnosti prosincového koncertu v Praze, našlo se dosti lidí i u nás, takže je dozajista vše na nejlepší cestě.

RadeK. K.



Neskutečné se stalo skutkem. Nikdy jsem si nemyslel, že by se to mohlo stát, ale opak je pravdou. Exkluzivní hudební návrat je naprosto plnohodnotný, nejdříve proběhla masivní propagační kampaň desky, nový klip a v neposlední řadě již zmíněný zázrak! Prapůvodní členové Daniel Rodný a Samir Hauser spojili své síly s Miroslavem Papežem, který se už podílel na předposledním projektu Gun. Doplněni o Jakuba Horáka a Jaroslava Stuchlého, začala kapela další etapu, kterou zároveň posvětil německý producent Alexander Hacke (Einstürzende Neubauten).

Po mnohaleté pauze kapela všem pochybovačům ukázala, že i v dalším tisíciletí má jejich tvrdá elektronika slušný potenciál. CD se také dočkalo opravdu skvělého uměleckého obalu a trefné a originální texty dotvářejí celkovou EBM atmosféru. Potěšení z nové tvorby ústřední trojice vedlo k vydařenému koncertnímu návratu…a život kapely dále vyústil v další excelentní klip a již vydané DVD. Doufám, že tahle skvělá deska není jejich poslední hudebním počinem… Ave Vanessa!!!

Radim